Více

Hrad Avio, pokladnice podmanivých příběhů

„Elegantní dámy, rytíři, vojsko, lásky“, to vše najdete na hradě Avio.

Hrad byl postaven ve středověku s cílem čelit jakémukoliv útoku a obležení díky hradbám a stále se zužujícím vstupům směrujícím do středu hradu, dobře viditelnému v celém údolí. I zdálky působí jako výstraha.

Přátelé a nepřátelé

K útokům na tuto dobře postavenou konstrukci nikdy nedošlo. Rod Castelbarco, majitelé hradu a celé oblasti dolní části Vallagarina, od Lizzana u města Rovereto až po hranice s územím Verony, představoval rodinu, která si zakládala na vytváření vztahů a nezpůsobovala konflikty. Byli spojenci Della Scala z Verony, příbuznými Gonzagu z Mantovy, díky šťastnému manželskému svazku, i věrnými poddanými Svaté říše římské.

I nástěnné malby potvrzují spojení se Svatou říší, znázorňují znaky rodu Castelbarco, královského orle a jsou důkazem bitev. Téměř se zdá, že se člověk nachází před malovaným návodem k boji: výstižně ilustrované ochranné oděvy, štíty, meče nebo přilby, jako by hosté měli pochopit, že hradní pánové vědí, o čem mluví.

Láska je slepá

Nástěnné malby nicméně dostatečně mluví i o lásce... počínaje od legendy záhadných písmen uvnitř kosočtverců, které zdobí stěny Sály hradní stráže. Legenda mluví o tom, jako Mariana žádá rytíře, kteří žádají o její ruku, najít se zavázanýma očima písmena, z nichž je sestaveno její jméno. Přirozeně se jim to nepovede. Rytíř, do kterého se Mariana zamiluje, dokáže sestavit její jméno i přesto, že je slepý a odmítá přijmout návrhy, které by mu Mariana ráda dala. Rytíř vyhrává. Mariana, která nechtěla vstoupit do manželského svazku, nakonec podlehne pravé lásce.

V srdci hradu

Láska mezi mužem a ženou zabírá i nejvíce nedosažitelnou část hradu. Malby znázorňující ženskost se nacházejí i na místě, kde návštěvník překročí práh posledního vstupu do hradu a obytných částí. Zde najdeme zdi pokryté malovanými růžemi a zpodobnění prvního polibku.

Návštěvníky ohromí především malby v Pokoji lásky, jedné z místnosti, kde se pravděpodobně uchylovala Tommasina Gonzaga, manželka a regentka hradu, když byl její manžel Vilém III z Castelbarco daleko.

Ne každý, kdo vstoupil do hradu, směl vidět tyto nástěnné malby v Pokoji lásky, chráněny před vnějším světem. Naopak se zdá, jako by to mělo být intimní prostředí, podporující milování. Na několika obrazech uvádějí příběh setkání mezi dámou a rytířem. Zde je Bůžek lásky, se zavázanýma očima (nevidící) a trochu zamračený, vystřelující svůj šíp za jízdy na koni v opačném směru. Ona se šípu vyhne, a soustředí se na držení svého milovaného pejska. On je naopak zasažen, a trpí. Poté je na obraze znázorněn jejich vzájemný polibek, on sedící na koni. Je krásné myslet na to, že se jedná o konečný okamžik příběhu, jakési spojení a nemožnost odloučení této dvojice, staletí vzdálené od nás.

Možná nástěnné malby zobrazují, anebo zastírají, Tommasinu a jejího manžela, který se často musel z obchodních důvodů od ní odloučit. Možná byly dobrou předzvěstí jeho návratu, a pro ní, která na hradě zůstávala a starala se o jeho osud, slibem. Možná se naopak jednalo o Tristana a Isoldu. Jejich osud byl hradním pánům známý: rukopis příběhu o Tristanovi a Isoldě jim byl darován jako svatební dar.

Je jisté, že i v tomto případě - stejně jako v Sále hradní stráže - vidíme stylizovaný přehled zvyků a tradic poloviny čtrnáctého století. Důkazem toho jsou zvolené barvy, nástěnné dekorace, střihy oděvů, vyprávěný příběh, zdvořilá rytířská láska.

I zde, jako v příběhu o Marianě, Láska si vybírá náhodně a vyhrává nad každým pokusem o její zmaření. Láska způsobuje bolest, ale i utěšení. Jak ve středověku, tak i dnes.