Právo na odpor

Z Trentina do Panamy 

„Stále ji máme v očích a v duši. Pohled do očí sotva osmnáctileté Mirny, křiklavé šaty s červenými a modrými výšivkami, novorozeně na ramenou, hněv v hlase někoho, kdo teď, opuštěný, už nemůže více odejít. Kolem ní se vznášelo dusno otrávených řek kyanidu a rtuti, z dálky se šířil štiplavý zápach kouře: spálená země. Bradu drží vysoko, čelo má klidné, v každém jejím ebenovém vlasu září oceány odvahy. Panama, poslední etapa projektu Právo na odpor, tři měsíce cestování, 4000 kilometrů přes všechny státy Střední Ameriky: Mexiko, Belize, Guatemala, Salvador, Honduras, Nikaragua, Kostarika a Panama“.  

Climate Justice Alliance definuje spravedlivý přechod jako „soubor vizí, geograficky citlivých, ale sjednocujících principů, procesů a postupů, které vytvářejí ekonomický a politický potenciál pro přechod od těžební k regenerativní ekonomice". Ženy z venkovských komunit stejně jako domorodé ženy, jejichž hlasy jsou často neviditelné i v mezinárodních kanálech, jsou protagonistkami projektů odolnosti a odporu. Jsou strážci svých území a pilíři svých komunit.  

Čas zůstat 

„Vyjely jsme z mého Trentina, s podporou také Viraçao Jangada z Trenta a Muse, symbolu vědy, která se umí stát lidskou, za partnerství RAI a latinskoamerických televizí.  

Právě díky italským médiím se dozvídáme, jak to je: reportáže, články a podrobné zprávy nás provázejí po celou dobu cesty a na zpáteční cestě jsme v divadlech, ve školách, na akcích. Děláme, vše co můžeme, abychom přinesly zrnka hlasů a příběhů. Víme, že jsou to kapky. Viděly jsme příliš mnoho a příliš málo. Je to nostalgie, je to starost, je to cit a myšlenky utíkají daleko, ale je to čas zůstat, jít blízko, dívat se daleko. Podívám se na své Trentino a vyhrnu si rukávy. Viděla jsem tu spoušť, naučila jsem se odvaze. I já jsem moje země a i moje země mě potřebuje. Je tady, teď“.  

Právo na odpor je stránka historie psaná mnoha rukama. Propletené nitky, které vypovídají o jiném možném světě, o jiném modelu vztahů mezi lidmi. Je to hluboké přátelství, konfrontace. Jsou to kohouti, kteří kokrhají ve tři hodiny ráno. Je to rýže a fazole, je to teplo sdílení. Jsou to neštěstí, smích a nadšení, slzy, strach a síla pokračovat, i když už nemůžete. Protože vzdát se je privilegium, které si nemůžeme dovolit. 

Klimatická spravedlnost není nic jiného než drobky lidskosti, které se nechtějí nechat zašlapat.  

„Sto jazyky a tisíci hlasy se společně hlásíme o své právo na existenci. Naše právo na odpor“. 

To, co pěstujeme, jak to pěstujeme a jak to jíme, jsou kořeny našeho způsobu bytí a existence ve světě.