Budoucnost údolí
Učitelka z Casatty a Capriany
Mírně sněží, a tak je třeba se zachumlat do kabátu. Ještě je tma, ale škola už začíná. Spěchám přivítat děti zahalené do pestrobarevných šál a čepic, které halasně vystupují z malého školního autobusu, jenž objíždí jedenáct vesnic Valfloriany: Celkem 500 obyvatel, jedna škola, a to v Casattě, čtrnáct žáků. Ne v jedné třídě, ale v celé škole.
Kruh emocí
Pověsíme si kabáty, zahřejeme si ruce. Sedneme si na podlahu. Než se pustíme do práce, uděláme kruh emocí: každý řekne, jak se cítí, jaká je jeho ranní emoce. Kdo chce, může vysvětlit proč, pro ty, kteří jsou zdrženlivější, stačí jen rozpoložení mysli. Pak se společně diskutuje, s dětmi od šesti do jedenácti let, od první do páté třídy.
Kruh emocí je každý den první hodinou ve škole. Nikdo, a to jak velký, tak malý, nikdy nezpochybnil jeho užitečnost. Protože kruh emocí představuje vzájemné vazby a občanství. Vždyť dospívat se člověk učí již od dětství.

Učitelka Laura
V této škole v horách jsem se ocitla tak trochu náhodou, ve čtyřiadvaceti. Byli jsme uprostřed pandemie, já jsem ještě neměla ukončenou vysokou školu a dostala jsem nabídku na vyučování devíti hodin týdně v Casattě. Nikdo ji nechtěl. Bylo to mé první učitelské angažmá.
Na vysoké škole jsem studovala teorii, metody, psychologii a pedagogiku a v Casattě jsem se naučila, co to znamená učit, co to je pomáhat se rozvíjet.
V prvním roce mého působení jsme měli deset dětí. Jednotřídka spojovala první, druhou a třetí třídu základní školy. Ve čtvrté a páté třídě nebyl nikdo.
Pro školu ve Valflorianě to bylo těžké období. Chtěli ji zavřít. Děti, které učím, se každé ráno sjíždějí z hor, z Montalbiana, Dory, Barcatty, Villaggia, Siciny, Casanovy, Valle, Pradelu... Vyjíždějí těsně po sedmé, protože školní autobus objíždí celé údolí, stoupá nahoru a dolů klikatými zatáčkami k nejvýše situovaným domům. Udržení této školy znamená přežití celé komunity.

Po promoci mně tam ihned znovu nabídli práci: tentokrát v pozici řádné učitelky na plný úvazek rozdělený mezi Casattu a Caprianu, další malinkou vesničku v údolí Val di Fiemme ležící mezi horami.
Naučila jsem se přizpůsobovat aktivity a materiály určené pro dvacet nebo třicet dětí svým dvěma nebo třem žákům, sestavovala jsem hry, vymýšlela písničky. Každé odpoledne se věnuji přípravě výuky, ráno pak přijdu do školy a jsem ochotna změnit veškeré plány podle situace: učební plán je základ a hodně pracujeme i na osvojování poznatků, ale zohlednění rozpoložení mysli dětí, které mám před sebou, mi umožňuje dosáhnout lepších výsledků.
Zde je možné navazovat vztahy, hledat specifické cesty k potřebám každého jednotlivého dítěte, aniž by se ztratila ze zřetele týmová práce.
Ve škole výchovou k občanství
V Casattě podnikáme různé aktivity společně s horskými myslivci a hasiči, chodíme do hor, vymýšlíme s dětmi projekty na ochranu krajiny a pak je realizujeme. S pomocí farmářů jsme vybudovali školní pozemek. Žáci připravili projekt a realizovali ho. Až do června vysévají a ošetřují rostlinky, v létě se pak rodiny střídají v zalévání a na podzim je sklizeň... a že je pořádná!
V Caprianě se letos učíme pracovat se dřevem a v některých dnech je celá škola provoněná borovým a smrkovým lesem a hobliny létají po lavicích a do vlasů.
Cítím se tu dobře a mám pocit, že opravdu můžu něco ovlivnit.
Kdykoli někomu řeknu, že učím v Casattě a Caprianě, lidé se na mě dívají, jako kdybych měla být někde v Peru. Jsou překvapeni existencí těchto malých škol a zejména tím, že tyto školy mohou být nejen oporou proti vylidňování, ale také skutečným vzorem živé výchovy a vzdělávání. Bezesporu se zde setkáváme i s obtížemi a nechybí ani výzvy, ale důležité je, že si zdejší děti uvědomují klíčovou roli v zajišťování chodu věcí.
Každé ráno, když otevírám malé dřevěné dveře učeben a vstupuji do tohoto světa knih a skřítků, jsem stále více přesvědčena, že tato místa, která přetrvávají v tichu mezi lesy a v údolích, nejsou malé horské školy, ale velké laboratoře života.