Trentinská cesta Stefana Ghisolfiho

Volba Trentina

Výkon a síla v technickém gestu, soustředění, kontrole a rovnováze v pohledu, v trpělivosti a v očekávání, že se podaří protnout cílovou pásku kousek po kousku. Stefano se narodil v Turíně a jako jeden z nejsilnějších světových lezců si vybral lezecké stěny Arco Garda, které se staly jeho domovem.  

„Možnosti, které nabízí Arco a Trentino, jsou jedinečné. V Itálii je mnoho míst, kde se dá lézt, ale Arco nabízí stěny, včetně těch nejtěžších, ve skutečně koncentrované oblasti. V Turíně jsem měl možnost lézt, ale musel jsem jet autem, strávit hodiny cestováním. Chtěl jsem se tomu však věnovat každý den svého života“. Stefano zde pěšky nebo na kole nachází to, co potřebuje, stále náročnější stěny, které mu umožňují překonávat jeho limity.  

Lezení je pro každého

Každý může lézt. Stefano začal závodit v šesti letech a od té doby se nezastavil a došel až k titulu mistra světa. „Již jako velmi malý jsem rád lezl všude – po zdech, po cihlách, na sloupy elektrického vedení nebo po dopravních značkách. Na hřišti byly moje oblíbené hry ty, kde se muselo viset a houpat se, bylo to pro mě prostě něco přirozeného. Zatímco ostatní děti se možná bály, já jsem naopak lezl jako pavouk“. 

Kurzy v tělocvičně začínají již od 4 let, ale je možné si je vyzkoušet i na skále s pomocí učitele nebo vysokohorského průvodce. Protože lezení je zážitek, který je třeba prožít pod širým nebem, po boku více či méně zkušených. Na rozdíl od jiných sportů se během dne v lezecké stěně setkávají mistři i začátečníci, protože na stěně je mnoho možných lezeckých cest, od nejlehčí obtížnosti 3 až po obtížnost 8 pro ty nejzkušenější. Obtížnost 9 je pak pro vrcholové lezce. 

Bezpečné lezení

„Pokud jde o bezpečnost, není zde žádné vysoké riziko. Musíte však vše dělat správně a s rozvahou. Pokud uvážete uzel, raději ho s partnerem překontrolujte. Riziko je tak sníženo téměř na nulu. Bezpečnost při lezení nesouvisí s limitem, ale s řadou manévrů, které by měl každý znát, než začne lézt. Jakmile všechny tyto věci bezpečně provedete, můžete svou hranici pohodlně posunout dál“.  

Stefano žije na stěně ve všech ročních obdobích, a to i když je chladněji. Protože právě v zimě se mistři drží nejlépe. „Jsem docela racionální, snažím se všechno naplánovat, podívat se na trasu zespodu, prostudovat všechny pohyby, rozumět tomu, co budu dělat, ještě než začnu. Důležitou složkou je ale také nepředvídatelnost, improvizace. Snažím se trasu pochopit zespodu, ale když jsem pak nahoře, musím třeba úplně změnit plány a improvizovat, protože člověk se nemůže držet hodiny nebo minuty, je to otázka vteřin, někdy i méně“.  

Vidět linii

Lezecký svět se skládá z boltérů a lezců. Většina boltérů je zároveň dobrými lezci, ale naopak to neplatí. Boltérství je vášeň, která jde ruku v ruce s lezením. Je to tvrdá práce a také forma altruismu a pokory. Protože když boltér intuitivně vytuší trasu ze země nebo na stěně, tak pracuje pro komunitu. Ví, že trasu nikdy nebude schopen vylézt. Zakládá vklíněnce, aby někdo jiný mohl lézt. Zakládání vklíněnců je jistá forma umění. A když pak boltér přidělí kategorii cestě, kterou právě vytvořil, potřebuje, aby ji lezec potvrdil, a to právě tím, že ji vyleze. Ve skutečnosti neexistuje žádné oficiální osvědčení o stupni obtížnosti dané trasy. Stupeň určuje komunita. A čím je trasa obtížnější, tím méně horolezců je schopno ji absolvovat a tedy sdílet závazek.  

Lezecký život  

Lezecká stěna se prožívá ve společnosti. „S nezkušeným společníkem nebo s někým, kdo ještě nelezl, je mým nejoblíbenějším místem Belvedere a Nago. Je tam od všeho trochu, velmi lehké stěny, které mají výhled na jezero a dodávají kouzlo lezení na jezeře Garda. Pro zkušenější jsou však mými oblíbenými místy Falesia di Padaro nebo falesia del Bus de la Stria“. 

Lezení je tréninkem pro život. „Ke všemu přistupuji, jako by to byla horolezecká cesta. Naučil jsem se rozdělit si cíle, pracovat po částech a zvládat věci i přesto, že se zpočátku zdají nepřekonatelné. Stačí si stanovit průběžné cíle, začít malými krůčky a pak postupně uvidíte cíl“.  

Lezení po skalách

Stefano Ghisolfi byl prvním a jediným horolezcem na světě, který vyhrál Excalibur, krátkou linii, 9b+, vyznačenou na hladké stěně, která přečnívá pod úhlem 40° v Dreně, v oblasti skalních stěn Arco. Nemožná cesta, taktická, technická, zdánlivě bez opor. Několikaměsíční projekt, na kterém se podíleli tři nejlepší horolezci světa vůbec. Kromě Stefana také Adam Ondra a Jakob Schubert.